pravidla a zvyklosti, která v jejich původní kultuře charakterizují zacházení

s časem obecně. Pro konkrétní představu čtenáře můžeme uvažovat např.

o tom, že relativně časný ranní začátek práce ­ obvyklý v naší kultuře ­

může být obtíží pro kultury s odlišným uspořádáním denních aktivit. Stejně

tak bývá nesnadné uvést do souladu korektnost či určitou rozvolněnost za–

cházení s časem (resp. časem začátku či konce určitého programu) příznač–

nou pro odlišné kultury. Tuzemská „akademická čtvrthodinka“ je nesrozu–

mitelná Švýcarovi, pro řeckého studenta mohou být naopak čeští kolegové

neobvykle, až nepříjemně přesní v respektování časových mantinelů.

V začátku skupinové práce se tak vyplácí věnovat několik minut pro vy–

tvoření a navození atmosféry skupiny a určitému doladění míry aktivity

skupiny. Navíc to umožní vedoucímu cvičení přijatelným způsobem po–

čkat na opozdilce, aniž by přišli o těžiště programu. Vhodné je pro otevře–

nější vyladění skupiny, aby dal trenér i kousek „vlastní kůže na trh“. Může

se nějak netradičně představit. To je vhodné zejména při setkání poprvé

nebo pro nové členy při otevřené podobě skupiny (vhodné je uvést nějaké

neoficiální aktivity ­ např. co rád dělá ve volném čase, zmínit oblíbenou

hudbu, netradiční jídlo apod.). Lze projevit nějaký mírně polemický názor

a požádat ostatní, aby se k tomu vyjádřili, nebo zmínit vlastní (kulturně so–

ciální) „selhání“ trenéra v nějaké probírané situaci, aby usnadnil ostatním

bezpečně otevřít jejich vlastní problémy. Vedoucí skupiny může rovněž

vyjít ze společné zkušenosti skupiny (např. všichni jsou cizinci v této kul–

tuře) nebo hledat jiné spojující charakteristiky (např. všichni jsou studenti

nebo pracují v určité sféře a co je spojuje napříč kulturami). Trenér by

ovšem měl otevírat výhradně ty oblasti, které má sám sebou dobře zpraco–

vané, aby pak naopak skupinu nezablokoval svými obranami nebo psy–

chickými zraněními.

V případě, že je skupina unavená a pasivní, může se trenér snažit získat

její účastníky ke spolupráci na nějakém nápadu či projektu. Někdy postačí

rozhýbat účastníky fyzicky (posadit se na židle podle jmen a jejich uspořá–

dání v abecedě, podle data narození, počtu sourozenců, oblíbených barev či

počtu kilometrů, které sem ze svého původního domova urazili atp.).

Po delší době spolupráce se už úvodní zvyklost může stát jakýmsi sku–

pinovým rituálem, který nastartuje další dění víceméně automaticky. Vy–

tvoření skupinového počátečního a ukončovacího rituálu se může rovněž

stát předmětem spolupráce skupiny a napomoci bezpečnému překlenutí na–

ladění na výcvikové hry a poněkud rozdílný svět „venku“.

145